BÉČKO SI ŽEHLILO PONIČENÉ RENOMÉ

Po podzimní premiérové sezoně rezervy suprů, jedné z nejtrapnějších v historii Tučňáků, kdy jsme po devíti prohrách dokázali zvítězit až v posledním desátém kole a soupeři o nás mluvili, že nás musí porazit i v pěti, jsme buď mohli jaro zabalit a vyhnout se tak další ostudě, nebo vzít naše účinkování úplně jinak. Vyhrála to druhá varianta. Mužstvo jsme výrazně posílili Pavlem Hartmanem, který dokonale splnil naděje, které jsme do něj vkládali. Především díky němu jsme dali o 30 (!!) gólů víc než na podzim. Nově jsme získali Luboše Paprčku, který se uplatnil nejen v obraně, ale s přibývajícími zápasy se čím dál víc přesouval do zálohy a kromě střílení gólů se zaskvěl i spoustou finálních přihrávek. Ve výborném světle se představil i Luboš Rudiš, jenž přišel sice už během podzimu, ale své schopnosti naplno prokázal až nyní na jaře. Jako o posile se dá mluvit i o Petru Hartmanovi, protože jeho výkony připomněly slavné časy ve třetí hanspaulce v 90. letech, a to nejen proto, že dal deset gólů, nejvíce ze všech, ale i proto, že stíhal i bránit. Už několikátou mízu chytil i Brok a ač klasický útočník, proměnil se i on časem v běhavého záložníka, přičemž nezapomněl na střílení důležitých gólů. Zápas od zápasu se v brance lepšil Mirek Šoukal a postupem času přestal litovat, že se po tolika letech nechal přemluvit k návratu. Své si odehrál i doyen týmu Pavel Malý. Když připočteme Jirku Hroníka, nastoupilo za béčko během 12 utkání všehovšudy 8 hráčů. Legendám jako Dušan či Tulis už se po podzimním fiasku nechtělo, týmu už nepomohli ani Vláďa Rychtařík či Honza Vyskočil nebo nedávní supři Pavel Bílek a Ivan Kutal. Mohou však litovat, protože béčko si vedlo dobře nejen výsledkově, ale v mnoha zápasech si i parádně zahrálo.