KRONIKA - ROK 2003

Na jaře 2003 zůstali Tučňáci ve slabším průměru 6.D ligy. Osmá příčka a pouhá tři vítězství nejsou příliš lichotivou vizitkou. Tentokrát jsme se ale dokázali prosadit mezi střelci, když jeden z bratří Hartmanů vsítil 9 gólů a Marek Bílek jich přidal 7.

Pohled na obě tabulky ukazuje, že jsme na víc než příčky za polovinou tabulky šesté ligy neměli. To se zdá až neuvěřitelné z toho pohledu, že pouhých sedm let předtím jsme hráli špičku třetí ligy a dvě kola před koncem nám stačily jen dva body k tomu, abychom postoupili do druhé ligy.

Proto zůstává takovou záhadou tato fotografie z roku 2003. Vždyť sedm let předtím trio téměř čtyřicátníků Mirek Šoukal, Dušan Malý a Jirka Hroník spolu s o jedenáct let mladším Petrem Šudou válelo ve třetí lize. Rok a půl po příchodu bratří Hartmanů tato šestka sahala po postupu do druhé ligy. Z toho kvarteta už zůstali jen Jirka s Petrem a jejich novějším spoluhráčům v poli (bez benjamínka Karla Kapra v brance) bylo v roce 2003 od 27 do 37 let, tedy všem méně než zmíněným pardálům před sedmi lety ve třetí lize. Proč tedy hráli Tučňáci o tři soutěže níž a ještě ve slabším průměru šesté ligy? Navíc ještě když se rozředila kvalita a v roce 2000 přibylo skupin ve čtvrté a páté lize? Copak Ruda Černík, Marek Bílek, Petr Maňas nebyli dobří fotbalisté na vrcholu sil? Tak v čem byl problém?

Na podzim jsme se všemi soupeři drželi krok, ale neuměli jsme vyhrávat. Pouze s vítězem skupiny jsme prohráli o 2 góly, jinak třikrát jen o jeden a čtyřikrát jsme remizovali 1:1, což se zdá až neuvěřitelné. Vyhrát jsme dokázali jen nad posledními třemi týmy. Nejlepším naším střelcem se s 8 góly stal Petr Maňas.

To veteráni Tučňáků, za něž už nastupovali většinou hráči QPC, si vedli v tomto roce úspěšně a obsadili šesté a čtvrté místo. Na jaře jim k umístění v horní polovině stačily tři výhry, k nimž přidali pět remíz. Měli jsme třetí nejhorší ofenzívu, ani jeden z hráčů neskóroval alespoň 4x. O mnoho lépe jsme si vedli v defenzívě, o čemž svědčí 5 čistých kont a třikrát jen jeden inkasovaný gól.

To na podzim se předvedli veteráni v úplně jiném světle, dokázali nastřílet o 20 gólů víc než na jaře. A protože si defenzíva udržela srovnatelnou kvalitu, vybojovali jsme čtvrté místo. O bronzovou medaili nás připravila remíza 0:0 s Javorákem, s třetí Prapražačkou jsme měli lepší vzájemný zápas.

Famózní střeleckou formu předvedl Standa Lehocký, který rozvlnil síť soupeřových brankářů 11x. Roman Podhorský dal 6 a Jirka Jeníček 5 gólů.

Supři skončili v každé sezoně o příčku výše než veteráni, tedy pátí a třetí. Na jaře jsme s prvním kvartetem uhráli jediný bod, zbývající tři soupeři nás porazili o jediný gól. Byli jsme nejlépe střílejícím mužstvem, k čemuž nám nahrálo, že jsme v posledních dvou kolech hráli s dvěma posledními. Protivníkům bez motivace a v oslabené sestavě jsme dali 11, resp. 14 branek. Díky tomu máme mezi nejlepšími hned čtveřici střelců, a to Arnošta Bartáka (8), Dušana Malého a Petra Neumanna (po 6) i Vráťu Arnošta (5). 

To na podzim už nás porazili jen naši dva největší rivalové. Zatímco s Ortopedií jsme sehráli naprosto vyrovnaný duel (0:1), od Zelené lišky jsme shytali pořádný debakl (1:6). Kromě tohoto utkání jsme nikdy nedostali více než dva góly.

Naším nejlepším střelcem se stal Standa Lehocký, jemuž 10 vstřelených branek vyneslo třetí příčku mezi kanonýry první superveteránské ligy. Pěti góly dal o sobě vědět i Dušan Malý.