KRONIKA - TRAPASY 10.

Tentokrát si připomeneme šílené trapasy, které jsme zažili přímo na hřišti. Pomyslnou korunu si odnášejí dva někdejší hráči Tučňáků z utkání šesté ligy na podzim 2007 na Děkance. Bylo odehráno pár minut a tehdejší z nouze brankář Kamil Strážnický usoudil, že je mezi třemi tyčemi málo vytížený, a tak vyběhl za postranní čáru, že vhodí aut. V tu chvíli na něj Jirka Hroník křikl, ať toho nechá a jde do brány. Kamil nedbal a ještě navíc vhodil balón směrem k brance, ve které měl sám být. V pokutovém území postával Ondra Prokop, který byl vždy myšlenkami trochu mimo. Když viděl, že mu gólman hází míč, nenapadlo ho nic jiného, než ho chytit do rukou v domnění, že se bude rozehrávat od branky. Místo toho se kopalo z penaltového puntíku a inkasovali jsme první gól. Takhle kuriózně soupeř ke gólu asi jindy nepřišel. Další tři příčky v hitparádě fotbalového neumětelství si pro sebe zabral Jarda Dvořák, který toho během epizodního působení za Tučňáky stihl opravdu dost. Nikdo ho nemohl podezírat, že je fotbalový myslitel, to opravdu ne. Na jaře 2015 ve 2.B suprácké lize vymyslel na Děkance proti Beruškám to, co by hned tak nikdo nesvedl. Z hloubi naší útočné poloviny poslal dlouhý přízemní pas směrem k vlastnímu brankáři, snad aby ukázal, s jak velkým přehledem hraje. Ten jeho „přehled“ měl chybu v tom, že namazal míč přesně zapomenutému Frantovi Veselému, a ten za dárek poděkoval prvním gólem v naší síti. To chyběla minuta do přestávky a do té doby bylo skóre bezgólové. Každý normální hráč by po takové blamáži slezl z placu a nechal se vystřídat. Ne tak Jarda. Místo toho se hned po výkopu ze středu hřiště dral k soupeřově brance, při souboji upadl a protivník nám dal z brejku druhý gól. Jardova „hvězdná“ minuta tak rozhodla, že bylo prakticky po zápase. Tato prohra navíc připravila béčko Tučňáků o první místo ve druhé lize. V té samé sezoně, ale na Zákostelní, proti Starcům na chmelu šel do základu místo něj radši Arnošt Barták. Po pár minutách však Jardovi místo přepustil a Starci šli hned do vedení. Jarda se totiž u postranní lajny pokusil o „kličku“ dovnitř hřiště, ale dopadlo to tak, že se sám ocitl za postranní čarou, zatímco soupeř s darovaným míčem pelášil k naší brance a z brejku šel do vedení. O přestávce se pokusil Pavel Hartman Jardovi vysvětlit, že by si měl míč přikrýt, a ne ho takhle naivně odevzdat. Pavel to myslel dobře, ale vůbec si neuvědomil, že kdo nenasaje fotbalové myšlení v 10 letech v žácích, v 15 letech v dorostu nebo ve 20 letech v chlapech, po pětačtyřicítce už fotbalové uvažování rozhodně nenabere. Potvrdilo to i další utkání na Děkance, kde se po souboji nedaleko soupeřovy branky dostal míč do autu. Jarda ho popadl a chystal se vhazovat, zatímco soupeř remcal, že by měl mít míč on. Jarda chvíli počkal, až natáhl své spoluhráče k soupeřově brance, pak mu asi blesklo něco o fair play a protivníkovi balón odevzdal. Že sám zůstal trčet na lajně a pozoroval, jak se jeho zaskočení spoluhráči musejí vracet, aby čelili rychlému brejku, už ani nikoho překvapit nemohlo. Ale aby to nebylo jen o geniálním fotbalovém mysliteli, vydejme se na Mikulovku dne 21. září 2010. V první superveteránské lize jsme nastoupili proti favorizované Ortopedii, ale ta hned po deseti minutách přišla o jednoho vyloučeného hráče. My jsme však s přesilovkou naložili prachbídně a nedokázali jsme vstřelit ani jediný gól. Ten jsme naopak po hodně kuriózní situaci dopřáli soupeři. Ve chvíli, kdy se vydal do ojedinělého protiútoku, spadla Ivanu Kutalovi z hlavy čelenka. Toho v tu chvíli přestal zajímat míč i soupeř a začal lovit ozdobu hlavy na trávníku. Ortopedie tohoto zkratu využila ke vstřelení vítězného gólu. Zmíněnou situaci těžce nesl především Pavel Bílek, který byl v tomto duelu vyhlášen naším nejlepším hráčem. Oznámil, že přestává chodit, že nemá zapotřebí se takových komedií a šaškáren účastnit. Jirku Hroníka pak stálo hodně úsilí včetně více než hodinového telefonátu, aby to jednomu z tehdy nejkreativnějších prvoligových suprů Tučňáků rozmluvil. Do výčtu trapasů se vejde ještě situace z desátého kola letošní jarní sezony, v níž se suprácké béčko velice špatně scházelo a bylo zapotřebí tým doplňovat nahodilými zájemci, abychom vůbec mohli hrát. V tomto utkání jsme mohli de facto spoléhat jen na Petra Šudu při bránění a Standu Lehockého při útočení. Ale stalo se, že Petr musel na chvilku kvůli zranění odstoupit. Snad hned po minutě šel soupeř postupným útokem k naší brance. Dva jeho ofenzívní hráči zůstali volní, protože dvojice našich zadáků stála u sebe na středu branky. Ve chvíli, kdy na jednoho z volných protivníků doletěl míč, rozběhli se oba naši zadáci k němu. Ten přihrál volnému parťákovi, který měl fůru času, aby sám před brankářem jasnou šanci proměnil. „Oni běží oba k jednomu,“ rval si vlasy v tu chvíli za lajnou stojící Petr. Ten zůstal během jara jediným hráčem béčka, který ví, co obnáší bránění. Ve světle toho se není co divit, že suprácké béčko na jaře dopadlo tak, jak dopadlo.