KRONIKA - TRAPASY 2.

Druhá z událostí, která není moc ke chlubení, se stala na podzim 1987 v jedné z našich nejskvostnějších sezon. To jsme v konkurenci se slávistickou juniorkou hrající pod hlavičkou Bajo a pozdějšími hanspaulskými prvoligisty QPC a Dřevorubci vybojovali skvělé druhé místo. Zatímco ale s QPC nemilosrdná bitva vyústila jen v to, že soupeř si vyžádal konfrontaci v přesvědčení, že za nás hraje někdo načerno, ale neuspěl, proti Dřevorubcům šlo doslova o fotbalovou válku. Oba týmy byly přemotivované, protivník potřeboval k postupu výhru, nám by stačila plichta. Vyhecovaný zápas nabral na nervozitě ještě víc, když jsme Dřevorubce od počátku doslova válcovali. Především Dušan Malý si s jejich zadáky dělal doslova, co chtěl, a už v průběhu první půle jsme vedli 4:0. Oboustranné provokace, z naší strany i zesměšňování protihráčů, však ani za rozhodnutého stavu neustaly. V době, kdy u branky Dřevorubců zůstal jediný Dušan, zatímco zbývající kvarteto v poli se disciplinovaně stáhlo na svou polovinu (jó, to bývaly časy, když umělo bránit celé mužstvo ...), se najednou k našemu kanonýrovi přiblížil rozhodčí a ukázal mu kartu. Z pohledu Dušanových spoluhráčů žlutou, proto je tak udivilo, že ji Dušan vytrhl rozhodčímu z ruky, roztrhal a hodil mu ji k nohám. Teprve dodatečně jsme se dozvěděli, že rozhodčí měl kartu z jedné strany červenou a z druhé strany žlutou a Dušanovi ukázal tu červenou. Strhla se pochopitelně mela, nadávky, urážky i argumenty létaly vzduchem, ale na tom, že odehrajeme druhý poločas v oslabení se nic změnit nedalo. Měli jsme ale tak kvalitní mužstvo, že jsme soupeři nedovolili vsítit byť jen čestný úspěch. Pikantní na tomto příběhu je i to, že za Dřevorubce hrál i vedoucí naší skupiny Ivan Moucha. Po zápase se protihráči ještě počastovali nějakými nelichotivými výrazy a mohlo se jet domů. Pro nás to mělo ještě dohru v tom, že vyloučení se pochopitelně dostalo před disciplinárku. Jirka Hroník se tam coby kapitán vydal svého spoluhráče obhajovat, ale šlo o předem prohraný boj. I s odstupem času mu je trapno, s jakými rádoby argumenty se vytasil a jak hloupě si před členy disciplinárky připadal. Nakonec Dušan vyfasoval stopku na sedm zápasů, nejvyšší trest, jaký kdy byl hráči Pofisu, resp. Tučňáků udělen. Na podzim nám chyběl v pěti utkáních, na jaře ze dvou duelů odpykal jen jeden, protože jsme poté požádali úspěšně o prominutí zbytku trestu.