KRONIKA - TRAPASY 4.

14.07.2019 08:24

Další z trapasů, který se také nedá nezmínit, spadá rovněž do první poloviny 90. let. V neděli 23. října 1994 měli veteráni Tučňáků nastoupit na hřišti u ZŠ Poláčkova k duelu s Čechií od 12,30. Tehdy ještě nebývalo na zápasech hanspaulky umělé osvětlení, ale stejně tak nebylo všude ani na prvoligových stadionech. A v tom byl kámen úrazu, protože od 14,30 hrál svůj domácí zápas Union Cheb a na tento zápas se musel do naší nejzápadnější fotbalové výspy vydat Jirka Hroník, aby o utkání reportoval v rámci pořadu S mikrofonem za fotbalem. Bylo tak jasné, že pokud se nepodaří ještě někoho sehnat, odehrají tento dost prestižní souboj Tučňáci jen s pětkou Mirek Šoukal, Pavel Malý, Petr Radvák, Arnošt Barták a Dušan Malý. O den později Jirka sháněl informace o výsledku a průběhu utkání a jako prvnímu se dovolal Arnoštu Bartákovi. Vůbec ho nenapadlo, co ho po pozdravu a logické otázce „Jak jste hráli?“ čeká. „Jdi do pr...., v životě už nejdu,“ křičel do telefonu ten, kterého měla většina Tučňáků za kliďase. Jeho zlost mířila na Dušana a Pavla, protože bratrská dvojice podle jeho mínění předvedla něco odporného, nechutného, takže hrát s nimi ještě někdy v jednom mužstvu by bylo pod jeho úroveň. To hlavní na Jirku chrlil teprve tehdy, když mu uvěřil, že opravdu neví, co se na Poláčkově odehrálo, ani jaký byl výsledek. Sám tvrdil, že ani neví, jak to dopadlo, protože za stavu 1:2 těsně před koncem naprosto znechucen ze hřiště odešel. Ještě několikrát si Jirka zcela konsternován vyslechl samé nadávky na svého nejlepšího fotbalového parťáka Dušana i jeho bratra Pavla a opakované ujišťování, že s nimi už tedy nikdy, než tento dost šokující telefonát skončil. Pak se Jirkovi ozval Mirek Šoukal, že měl od hospodářky vzkaz, aby zavolal. Jirka začal hodně opatrně, vulgarit už si dnes vyslechl dost a bál se, co uslyší teď. „Dobrý, v pohodě, jen škoda, že nás bylo pět, mohli jsme bodovat, takhle jsme prohráli těsně 1:2.“ Prý to bylo docela v klidu, jen na konci, když jsme se snažili o vyrovnání, se před brankou Čechie strhla strkanice, ale Jarda Budín ze Zelené lišky pískl konec a bylo to. O tom, že se na hřišti děla zvěrstva hlavně v podání bratří Malých, nechtěl ani slyšet. „Jen po konci to trochu jiskřilo, ale to Brok ani nemohl vidět, protože už přelejzal plot,“ dával Mirek předchozí líčení svého prchajícího spoluhráče do reálnější podoby. „No ale už chodit nebude, protože mi tvrdil, že s Dušanem a Pavlem už nikdy hrát nebude,“ oznamoval Jirka. „Toho bych se nebál,“ reagoval Mirek. Další zápas veteránů se hrál za tři týdny, během nichž Jirka Broka několikrát přesvědčoval, aby si to rozmyslel. Pro jistotu ale povolal i Pavla Strnada, Petra Neumanna, a protože sám s mikrofonem nikam nemusel, vůbec nebylo nutné, aby ultimativní „s Dušanem a Pavlem už nikdy“ bylo porušeno. Nakonec nás tedy bylo osm, protože Brok pochopitelně dorazil. Od té doby se to opakovalo tolikrát, že si ani nikdo nemůže pamatovat, kolikrát oznámil, že už nikdy hrát nebude. Stal se tak suverénně nejpřemlouvanějším hráčem v historii Tučňáků. Proč to ten Jirka vlastně dělal?  

Zpět